Za hřmotu mohutného burácejícího motoru mizíme ze
zasněžených Rocky mountains. Po pár hodinách, konkrétně asi šesti, se ocitáme
opět v městečku Oyama v Okanagan valley. Místo očekávaného jarního klimatu nás
čeká nova nadílka sněhu. Za dobrý peníz se skoro dva měsíce pokouším ubližovat
ovocným stromům nůžkama, co váží snad tři kila. Takže se vše odehrávalo v
poklidném tempu, bez šéfa a nějakých bližších instrukcí. Stříhání provázené
pařákem jako prase nebo sněhovou přeháňkou nebylo žádnou vzácností.
Na velikonoce jsem upletl svou první pomlázku a proutěný
košík a spřádal plány do budoucna. Jednodenní výpad do male lezecké oblasti u
Vernonu nás ujistil v tom, že když se přes zimu neleze, tak na jaře to hodně
bolí. Jak ruce od chytů, tak nohy od lezeček.
Mezitím jsem taky koupil nové auto. Ve veřejné dražbě, kde
borec mluví tak rychle, že mu rozumíš každé druhé slovo, za asi 600 dolců,
takže zadarmo. Z darovaných desek a kůlů jsem vyrobil postel a mohli jsme se
zase začít pomalu stěhovat do pojízdného cirkusu.
Poslední akcí měla být menší narozeninová oslava, na kterou
se sešlo nakonec docela dost lidí. Zuzka celý den vařila a pokrmy jako:
čočkovka, bramborový salát, výpečky, obložené talíře a dalsí a další, padaly do
Kanaďanů, jako Němci do krytu. Vrcholem však byly Zuzčiny větrníky, podávané v
dost pokročilou dobu, takže všichni opilci byli ještě zalepení a ulepení karamelem a šlehačkou.
Další den kocovina nevídaných rozměrů. No to je tak když
člověk abstinuje a pak se to půlroční manko snaží dohnat během jednoho večera.
Píšu z prohřáté oblasti Skaha nedaleko hranice se Státy. Lezeme a lezeme, ale o tom někdy příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat