Aneb jak jsme prohráli již před startem.
Kečup, Kejsy, Vojta a já. Sněží. V: To jebu, tak sněží a co.K: Jdem. Z Polanky na Slezský dom, po pás ve sněhu, unavení jak malí kluci, pak další snad dvě hodiny kolem Dlhého plesa až k bivaku (kterej tu samozřejmě nebyl) pod nástupem. Sněží. Dopiče vono furt sněží. Neříkal někdo něco o tom že je to lavinézní. Hovno. V: já už to mrdám jdu si lehnout. R: jsou teprv čtyři. V: to je fuk, du spat.
Nastala suverénně nejhorší noc mého života. Bez stanu, bez morálu, bez tepla, bez nálady, bez buchty na blízku, bez chlastu. Jediné čeho bylo do rána dost, byly hodiny do konce utrpení. Mínus deset a kurva furt sněží. Když se převrátíš, sjede z tebe sníh na bok. Jenže si tak neustále vytváříš hrobeček, až už pak není kam sníh shazovat a začneš zapadávat. Poprvé v životě jsem se začal v noci dusit, když na mě ležel půlmetr sněhu. Jediné, co mě uklidňovalo byl Vojta ležící vedle mě, nekonečná konverzace o kundách, lezení, chlastu, ale hlavně o plážích, teplém moři, teplém čaji…
 |
| ráno - Vojta vylézá zpod sněhu |
Noc, která měla asi milion hodin skončila. Napadl metr sněhu. Byli jsme na dně. Úplně. Utekli jsme, jak spráskaní psi. Naštěstí se psal rok 2008 a už jsem na to skoro zapomněl.
Žádné komentáře:
Okomentovat