Vydali jsme se s Čebrenem spravit si reputaci směr Velická dolina. Plán zněl jasně: Krčmárov žlab, pak místní ledy. Se svým bravurním vozem na slikových gumách nakonec přeci jen dobruslíme až do Polanky a vydáváme se na pochod ke Slezskému domu. Ano stalo se neuvěřitelné a já své neuvěřitelné stopovací schopnosti projevil i tady, ve tmě, v noci, uprostřed Tater a něco jsem zastavil. Pak už se jen odštrachat pod žlab, postavit v tom mlíku stan a zalehnout. Ráno vyrážíme směr Gerlach, pro jistotu bez pití, nechtělo se nám rozpouštět sníh a prej za chvíli stejně budeme zpět.
Z prý pěkné horské cesty se stala úmorná nuda a dřina v 45-50 stupňovém svahu, skoro po kolena ve sněhu. Prostě pruda. Náladu jsme si zpravili na hřebínku, který je v létě za III UIAA, kde jsme bez jištění balancovali mezi Batizovskou a Velickou dolinou. Nakonec jsme se prohnali kolem pár skupinek (co se šantali ze západu) vedených místními „vůdci“, kteří z nás moc nechápali, páč jsme se nejistili neměli jsme pití, neměli jsme nic, jen hlad po vrcholu. Oni naopak ověšení šrouby, friendy a různými tentononcy.
Pokusili jsme se svah slézat, ale po pár minutách opruzu se otáčím dle vzoru Čebrena a po zadku to celý sjedu až dolů, skoro až k bivakovacímu fleku. Paráda máme to. Teda spíš: uf to jsem rád že už se tam nemusím dřít. Míň chodit, víc lízt… Takže Krčmár pěkný, ale nudný, dlouhý, málo akční, ne moc lezecký, ale co už, deset hodin bez pití neumí jen tak někdo. Je kosa, fakt kosa, přes noc pod minus dvacet.
Další den ani moc nestojí za řeč. Chystáme se na místní vyhlášený led Orolín. Dorazíme těsně za Polákama, tak že teda prej počkáme. První dobrej, druhej chromej… Doslova, s ochrnutou nohou na ledu, no proti gustu žádný dišputát. Takže čekáme, vaříme, nadáváme, děláme kokotiny. Po dost dlouhé době vyrážíme, celé to stejně končí fiaskem, když mi padá šroub k nástupu a pak se ho snažíme přes hodinu najít. Znáte to s tou jehlou a kupkou sena?... Ale jo, trip to byl fajn.
Žádné komentáře:
Okomentovat