Pili jsme a pili jsme dost. Alkohol nám zatemnil naše mozky, jednoduché výrazy se staly složitějšími. Jenže nějak jsme si ty endorfiny potřebovali vyplavovat. Lezení přestávalo být akční, pití již neúnosné a tak jsme hledali alternativy, jak se z tohoto začarovaného kruhu dostat. Zbývaly dvě možnosti: tvrdé drogy nebo zásah vyšší moci. Naštěstí zasáhla právě vyšší moc. Vraceli jsme se s Vojtou z Rabštejna a u cesty uviděli točící se lopaty větrných elektráren. Oba jsme to ucítili, mrazení v zádech, rozsvícené oči, zvednuté obočí, stejné myšlenky. Naše řešení si nás samo našlo. Vymanili jsme se. Víme, kam dál, víme co se svým životem.
Větrník v nás vyvolal myšlenky trochu chlípné, možná pro některé nechutné. Ale hledání smyslu života skončilo. Po příjezdu do Šumperka /ač bylo 30 stupňů/ jsme nezamířili do hospody jako vždy, k orosené sklenici lahodného moku. Vydali jsme se tam, kde vládne paní Marie Chlupová – byla to Cukrárna U Sněhové trubičky. Místo, kde se plní sny, kde vzniká božská mana, místo kde žije a vládne pán všech zákusků, všemocný VĚTRNÍK. Mnohokrát poté jsme místo piva zamířili ke stolečku s talířkem obtěžkaným zákusky, posedět mezi důchodci a užít si něčeho, co by si zasluhovalo Nobelovu cenu…
Žádné komentáře:
Okomentovat