Naloďujeme se na trajekt a míříme směr Vancouver
Island. Po dvou hodinách opět na pevné zemi a už valíme k místním jeskyním
u jezera Horne Lake. Sami si prolízáme místní krasové jevy, postupem času se
tam ale začínají kumulovat lidi (hlavně lempli) tak radši mizíme pryč.
 |
| Horne lake caves |
 |
| Nejvyssi strom cca 90m |
V národním
parku Pacific Rim u pobřeží Tichého oceánu a světové surfařské Mekky jménem
Tofino jenom pořád a pořád chčije. Zuzka se i přes to vydává na velrybářskou
projížďku a to dokonce dvakrát, leč úspěchů je poměrně pomálu. Navštěvujeme
ještě jedny jeskyně, každý den potkáváme medvědy a počasí nám dost znepříjemňuje
život. Míříme na zlatý hřeb výletu a to na Juan de Fuca trail, trek podél
pobřeží. 47km se rozhodujeme dát během jednoho dne a s relativně malými
batůžky nasazujeme ostré tempo. Terén je ale proti, po kotníky bláta
neuvěřitelné výlezy a slezy, rychlost asi 2,5km/h a naše nadávky, jež se
z plna hrdla řinou směrem k oceánu a do podmáčeného lesa. Na
nejbližším možném místě, tedy asi po 32km to vzdáváme. Další den jedeme na
Botanical beach, kanadské přírodní akvárium přímo na pobřeží. Při odlivu
vznikají na pobřeží přírodní akvárka plná živočichů. Za chvíli u pobřeží
spatříme dvě velyby, jak skotačí a krmí se přímo u pobřeží, asi deset metrů od
nás. Docela dobrej zážitek. Vracíme se zpět na kanadskou pevninu, po asi týdnu
práce si vymýšlíme, že pojedeme na SEVER.
Na
sever, ale bez auta, tudíž stopem. Poměrně lehce se dostáváme z Okanagan
valley, ale asi ve dvě odpoledne se musíme usídlit pod mostem kvůli dešti. Poté
jdeme stopovat dál, ale na patníku je nápis : Chris and Betty have been waiting
here for five hours. No to se nám naštěstí nenaplní a noc už trávíme u příjemné
paní, která nám nabídla nocleh, protože už se yačínalo šeřit. Další den pak
chztáme stopa až do Dalwsson creeku, tedz asi 1100km na jeden zátah. Je to obří
pick up, jeden y největším, kterým jsem tu jel, ale i tak nás po deseti
hodinách bolí svaly, klouby, šlachy, prdele a hlavy. Před místním supermarketem
slavíme Zuzčiny narozeniny a na noc uleháme v opuštěném nádraží.
V noci nás budí jen jeden opilec se slovz : This is a fucking adventure,
nám přeje mnoho úspěchů. Dál už jen do Fort StJohn a Fort Nelson a tím civilizace
končí. Dál už je jen každých 200km pumpa a jednou ze 1000km trošku větší
městečko.
 |
| Dawson creek - Alaska hwy 0. mile |
Cestou jedeme se spoustou lidí, vojákem co míří na Aljašku, Amíkama co jedou s obřím autobusem (větší než panelákový byt) na lososy, knězem a tak. Přestávku dáváme n nejlepších termálních pramenech Kanady a to Liard river hot springs. Naprostá pecka. Na noc se přesunujeme dál, kempujeme u řeky. Třeba ještě dodat, že po cestě potkáváme mraky medvědů, taky docela dost bizonů, sem tam los a jiná podobná zvěř. Kousek ze Watson lake resignujeme na plán vrátit se jinudy (1700km úplně bez měst a hlavně bez aut) a otáčíme se na podpatku. Po beznadějném stopování a noci pod stříškou liquor storu vysílám Zuzku, aby šla přesvědčit kamioňáka, že nás chce strašně svézt. Kupodivu chtěl. Nakonec se z toho vyklubali nejlepší lid, kteří nás vezli. Obrovský náklaďák, manželé co spolu jezdí, mají devět dětí a neuvěřitelný životní příběh a hlavně elán a radost ze života. Na všechno nás zvali i do těch termálů jsme se s nima ještě jednou podívali. Dokonce nám na konci chtělii vnutit i peníze...
 |
| jeden z nasich stopu... |
 |
| best hotsprings ever |
 |
| sign post forrest - watson lake |
Po dalších
patáliích (Ukrajinec co se mi snažil vymýt mozek náboženskou osvětou, bába co
valila techno) se po pár dnech opět dostáváme do Oknagan, vyzvedáváme si naše
autíčko a jedeme (tentokrát už bohužel na hooodně dlouho) za prací. Shit
happens...
