Po neuveritelne dlouhych ctyrech
mesicich, o kterych bych se nerad zminoval a brzy na ne rad zapomnel,
jsem si rekl "A dost." Spalil jsem pracovni obleceni a
vybaveni, prodal auto, osekal vse jen na naprosto nezbytne minimum a
vydal se tam, kam patrim. Do hor. V Revelstoku zustavam u kamose
Rooneyho a Joe, kteri jsou skvelymi hostitely, ale jeste lepsimi
partaky na lezeni, behani ci horske vystupy. Furt se neco deje a
porad je tlacim do dalsich a dalsich akci, az je nakonec oba unavim,
tak ze uz se mnou nechteji nikam jit. Standartni denni prevyseni se
pohybuje nekde mezi dvema a tremi tisici metry. Nohy si pomalu
zvykaji, ruce taky. Ale hlavne ta hlava... Po nekonecne dlouhe dobe
neco, co me bavi, neco, co miluju, pro co ziju. Kazdy den vstavam
nateseny na to, co me dnes zase ceka a ktery kopec vybehneme, co
vylezeme. Energie a nadseni by se dala krajet. Pobiham po mistnich
lesech a kopcich jako utecenec z nejake mentos lecebny, jsem jako
kluk co stoji s desetikorunou v cukrarne a nevi co driv vybrat. Jee
jeste tamten kopec, jeste tenhle traverz, jeste vylezem neco nez
padne tma, je sice tma ale jeste dame jednu cestu, nohy v kreci, na
to je jedina odpoved - pridej... Posdledni dny v Revelstoku se
vybavam na delsi prechod. Poprve po dvou tydnech pada kapka z nebe a
za ni dalsi a dalsi, meni se to ve snezeni, je cas nekam zalezt.
Nachazim krasnou jeskynku, sedim v koute ve spacaku, zuzlam
poslednich par susenek co mam [pravda moc jsem si toho do sveho
mikrobatohu nevzal] a rikam si jak je zivot super. Je cernocerna tma,
pres mraky se prodraly konecne nejake hvezdy. Neco/nekdo se prochazi
po suti, kousek od meho pristresku. Obavy se naplnily a po par
minutach strka do jeskyne svuj cumak kamarad medved. No taky nerad
mokne a rekl bych, ze jsem mu zabral misto, ktere mel taky
vyhlednute. Klidnym hlasem bez zbytecnych emoci [rozumnej mluvil jsem
na nej potichu, ale srdce, plice, mozek i streva mi jely naplno, asi
jako pred mrtvici] jsme si to vyrikali a on odkracel do hlubiny
mistnich lesu.
 |
| najdi bivak... |
Ve meste me pak nabira David a
odjizdime smer Canmore. Na pristi tri tydny se ubytovavam v mistnim
top hotelu [ovsem zadara, jelikoz tak David pracuje] a denne se
vydavam na horska dobrodruzstvi. Malem bych zapomnel dodat, ze pri
nasem prijezdu na zacatku zari napadlo v Canmore asi 40cm snehu. Hned
to zase roztalo, ale i tak je sranda videt podel chodniku snehulaky,
kdyz kolem pobihaji a projizdeji lide v kratasech. Tri tydny bez
kapky z nebes, tri tydny kolem dvaceti stupnu, tri tydny driny, potu
a horske nadhery. Zatimco David chodi do prace, tak ja rano vyrazim
beham, na kole, na vyslap na prilehly kopec. Po odpolednech nebo v
Davidovych volnych dnech se hecujeme na skalach, pri kratsich i
delsich lezeckych vystupech. Je dobre mit partaka a predevsim kamose
jako je Dejv...
Priroda je tu naprosto uzasna a to uz
jsem tu asi po osmdesate, proste pecka a kazdy den je co obdivovat.
Po vyse zminenem snezeni na zacatku zari se asi pomerne velka cast
medvedu lekla brzke zimy a vydali se nize. Kazdy den je tedy potkavam
hned za mestem, pri bezeckem treninku, pri vyjezdu na kole, po par
dnech uz si toho ani nevsimam a neresim to, jen na sebe vcas
upozornim a projdu/projedu kolem a mazu dal. Asi nejlip to shodnoti
asi ctrnactileta pubertacka kdyz ji rikam o medvedovi, co jsem zrovna
minul ja – "Hey, there s a bear just around the corner."
ona - " So?..." Takze asi kein stress pro mistnaky, nejakej
ten meda. Behem svych vyletu potkavam i spoustu dalsich zvirat,
vcetne losu, orlu a horskych koz. No proste raj na zemi...
Davame si s Davidem pizzu v Calgary,
objimacky a rozlouceni se s Kanadou. Zachoval jsem se jako chlap –
brecel jsem jen dvakrat.
