Spanelsko 1, climbing trip

Nekdy v prubehu listopadu se dostavujeme do oblasti Siurana, kdy to bylo uz nikdo z nas nevi, ale dle deniku asi pred 149 vylezenymi cestami nebo tak nejak. Asi nejhezci oblast jakou jsem kdy navstivil, co se tyce sportovniho lezeni. Nicmene oblast krasna i pro turisty, uzasne rozhledy na okolni skalni masivy, proste pecka. Material je smes vapence a piskovce, takze nohy drzi tam kde maji stat a na ruce bud dirky, ale spis casteji zpropadene male listy. Kuze na prstech mizi rychle, jak para nad hrncem. Kazdopadne cesta za cestou, perla za perlou. Nikdo neprudi s kempovanim, da se spat nebo stat [s karou] skoro kdekoliv. Volne chvile vyplnujeme navstevou miistni cukrarny/pekarstvi, kde se ve svych restdayich schazeji vsichni ti osoupani a spinavi lezci. Takze lezeni vyplnuje nase kazdodenni cinnosti, kazdy mame svoje rozjete projekty, kterym se venujeme. 

Krom lezeni se taky venujeme adrenalinovemu sportu zvanemu Udelej co nejvetsi pruser s autem. Poprve nas zachrani nad propasti, do ktere nezavratne klouzeme jeden spanel s Land Roverem, jinak nevim jak bychom dopadli. pak se nam podari vjet do podzemni garaze, do ktere bychom se meli vejit, ale realita byla zcela jina. Trosku promackla strecha, nakonec vsak spravena ctyrmi ranami pesti.


Chteli jsme si dat maly oraz od lezeni a tak mirime trochu vice na jih, smer doporucovana oblast Sella. To ze jedeme na jih se pozna dle pribyvajiciho tepla, ale hlavne pribyvajicich stomu pomerancu, mandarinek a citronu. Prvni zastavkou jsou termalni prameny Montanejos. No termalni... Ono kdyz si prectes, ze to ma 25stupnu, tak si reknes ok. No ale kdyz tam clovek vleze, uvedomi si, ze je to asi tak teplota jako na krytem bazene, spis jeste o neco nizsi. Toto poznani boli o to vic, kdyz je venku kolem nuly a vy jste se prave vysvlekli z perovky.


Dalsi navstevou je uz opevovana oblast Sella. Tak ten debil [debilove], kteri to na netu tak opevovali, museli byt asi pekne zmasteni, kdyz to psali. Nejhnusnejsi lezeni v celem Spanelsku, oklouzane snad jak ctyrnasobek Moravskeho krasu, no hnus fialovej. Balime fidlatka a po asi tydenim vyletu mirime zpet do kouzelne Siurany. Poznatky? Nejezdit jizneji nez do Tarragony, kdyz uz tak letet low cost do Malagy v pripade navstevy Chorra. Spanelske pobrezi je naprosto nechutna vec, panelaky/hotely vsude kam se podivas, zadna hezka plaz, proste na bliti. A jeste jeden poznatek...cim jizneji, tim vcetsi ciganov.
Ale dost uz pismenek...








Francie, climbing trip



Zavratnou rychlosti 85km/h se ritime pres Nemecko, Svycarsko az do francouzske lezecke Mekky jmenem Buoux. Po hodne dlouhe dobe opet na skalach. Davame par lehcich cest na rozlezeni, zjistujeme, ze mistni oblast nema chyty, nevadi... Vecer nas z parkace vyhazuje nejakej mistni manik. Chvili hledame ale nakonec nachazime skvele misti, drive zname pod nazvem Cechokemp. Proc asi?... Hajek mezi poli protkany cestickami, kde se schova nejedno auto. Pokracujeme dal v lezeni, zivot nam dost zneprijemnuje mistni vichr jmenem Mistral. Fuci az to maglajzak obraci naruby.
vystava hub



rousillon


buoux


Po asi tydnu lezeni nas vyhani nekolikadenni dest. Mirime do oblasti Orpierre. O lezeni se snad ani nemuzu zminovat, to bych se fakt poblil. Olezene vapno az na podobu absolutniho zrcadla, stupy misto treni pod gumovou botou vrzou. Pro Zuzu je jako vzdy na prvnim miste kvalitni strava a hezke okoli a az pak lezeni, takze je s mistem spokojena, pac jsou zrovna farmarske trhy se spoustou dobrot v malebne vesnicce pobliz. Po par dnech nas nastesti vysnezilo z oblasti pryc. Velice si "uzivam" kulturnich programu typu Avignon apod., ja kulturni barbar... Ve Verdonu se snad ani nepokousime lezt, protoze je asi minus pet a tak se rozhodneme zamirit trochu jinam. Konecne oblast jaka ma byt. Seynes. Krasne vapno, skvele prostredi, proste parada. Chybi jen kvalitni pruvodce, ktery se proste neda nikde koupit a musim si ho kazdy den od nekoho obkreslovat a opisovat jak nekdy v osmdesatych letech. Ale lezeni skvele, tak skvele, ze si uhanim zanet achylovek, pozdeji i ostanich kloubu v chodidle. Na to se ale neumira a po par tydnech odjizdime z uprsene oblasti.
orpierre


verdon



Navstevujeme oblast u stredozemniho more jmenem Camargue, kde hnizdi celorocne plamenaci a ziji tu polodivoci byci a kone. V jedne male oblastii u mesta Narbonne posilam Zuzce kamenny pozdrav od druheho nytu. Krev jako z vola, nakonec vsechno v dobrem skoncilo. Pres mesto Carcassone mirime do Spanelska.
plamenaci


carcassone
V Barcelone nam za odmenu na placenem parkovisti nekdo vymlatil okno. V celem Spanu maji tak tri kusy tohodle typu okna tak musime cekat asi tri dny nez ho k nam odnekud z tramtarie dovezou. No ale jsme v Siurane, tak uz bude snad jen dobre. Co jsem si odnesl z vic nez mesice ve Francii? Jet po dalnici stoji fakt kurevsky hodne penez. Jet mimo dalnici vetsi vzdalenost stoji fakt kurevsky hodne nervu, kazdych 100m je totiz kruhac, malej, velkej, obri, to je jedno, furt jen kruhace. Zadnej Frantik neumi anglicky a po otazce jestli mluvi anglicky vypadaji jejich obliceje asi jako bych se zeptal jestli mluvi svazijsky. Jidlo je tu dobry a levny, vinko taky, benal jak u nas. Ale to uz je pase, viva la Catalunya. Hasta luego.
Po návratu z Kanady, kde nás už na zacátku zárí zastihla snehová boure, jsem se vydal s Tomášem do rakouského Hollentallu. Po trech, možná i více mesících bez lezení jsem nic velkého neocekával... To velké se ani nedostavilo. Ruce jak z rosolu, prsty pocítacového programátora, psychika nevesty den pred svatbou. Každopádne jsme si perfektne zalezli, vylezli neco dle možností, kopli pár škopku a zase se vrátili do rodné hroudy. Inu cas asi nastal, je treba se zase do toho oprít a zacít neco delat. Vstríc tedy ztracené síle, technice a morálu.  




Jak jsem tak nejak tusil na zadne trenovani rozhodne nedoslo, venoval jsem se prestavovani kary a tak podobne, shanenim ostatnich blbosti na nas dalsi trip. Takze do auta se msi vejit: co nejvic jidla, lyze, zimni i letni lezeni, vsechgno na camping, hromady picovin [vsechno co si clovek vezme kdyz ma hodne prostoru] a jeste neco navic. Vysledek:asi tak pet metraku materialu[plus minus tuna] a konecne na ceste. 





Pristi zastavka Buoux.

Kanada 17

Naloďujeme se na trajekt a míříme směr Vancouver Island. Po dvou hodinách opět na pevné zemi a už valíme k místním jeskyním u jezera Horne Lake. Sami si prolízáme místní krasové jevy, postupem času se tam ale začínají kumulovat lidi (hlavně lempli) tak radši mizíme pryč.

Horne lake caves




Nejvyssi strom cca 90m




V národním parku Pacific Rim u pobřeží Tichého oceánu a světové surfařské Mekky jménem Tofino jenom pořád a pořád chčije. Zuzka se i přes to vydává na velrybářskou projížďku a to dokonce dvakrát, leč úspěchů je poměrně pomálu. Navštěvujeme ještě jedny jeskyně, každý den potkáváme medvědy a počasí nám dost znepříjemňuje život. Míříme na zlatý hřeb výletu a to na Juan de Fuca trail, trek podél pobřeží. 47km se rozhodujeme dát během jednoho dne a s relativně malými batůžky nasazujeme ostré tempo. Terén je ale proti, po kotníky bláta neuvěřitelné výlezy a slezy, rychlost asi 2,5km/h a naše nadávky, jež se z plna hrdla řinou směrem k oceánu a do podmáčeného lesa. Na nejbližším možném místě, tedy asi po 32km to vzdáváme. Další den jedeme na Botanical beach, kanadské přírodní akvárium přímo na pobřeží. Při odlivu vznikají na pobřeží přírodní akvárka plná živočichů. Za chvíli u pobřeží spatříme dvě velyby, jak skotačí a krmí se přímo u pobřeží, asi deset metrů od nás. Docela dobrej zážitek. Vracíme se zpět na kanadskou pevninu, po asi týdnu práce si vymýšlíme, že pojedeme na SEVER.








Na sever, ale bez auta, tudíž stopem. Poměrně lehce se dostáváme z Okanagan valley, ale asi ve dvě odpoledne se musíme usídlit pod mostem kvůli dešti. Poté jdeme stopovat dál, ale na patníku je nápis : Chris and Betty have been waiting here for five hours. No to se nám naštěstí nenaplní a noc už trávíme u příjemné paní, která nám nabídla nocleh, protože už se yačínalo šeřit. Další den pak chztáme stopa až do Dalwsson creeku, tedz asi 1100km na jeden zátah. Je to obří pick up, jeden y největším, kterým jsem tu jel, ale i tak nás po deseti hodinách bolí svaly, klouby, šlachy, prdele a hlavy. Před místním supermarketem slavíme Zuzčiny narozeniny a na noc uleháme v opuštěném nádraží. V noci nás budí jen jeden opilec se slovz : This is a fucking adventure, nám přeje mnoho úspěchů. Dál už jen do Fort StJohn a Fort Nelson a tím civilizace končí. Dál už je jen každých 200km pumpa a jednou ze 1000km trošku větší městečko.


Dawson creek - Alaska hwy 0. mile






 Cestou jedeme se spoustou lidí, vojákem co míří na Aljašku, Amíkama co jedou s obřím autobusem (větší než panelákový byt) na lososy, knězem a tak. Přestávku dáváme n nejlepších termálních pramenech Kanady a to Liard river hot springs. Naprostá pecka. Na noc se přesunujeme dál, kempujeme u řeky. Třeba ještě dodat, že po cestě potkáváme mraky medvědů, taky docela dost bizonů, sem tam los a jiná podobná zvěř. Kousek ze Watson lake resignujeme na plán vrátit se jinudy (1700km úplně bez měst a hlavně bez aut) a otáčíme se na podpatku. Po beznadějném stopování a noci pod stříškou liquor storu vysílám Zuzku, aby šla přesvědčit kamioňáka, že nás chce strašně svézt. Kupodivu chtěl. Nakonec se z toho vyklubali nejlepší lid, kteří nás vezli. Obrovský náklaďák, manželé co spolu jezdí, mají devět dětí a neuvěřitelný životní příběh a hlavně elán a radost ze života. Na všechno nás zvali i do těch termálů jsme se s nima ještě jednou podívali. Dokonce nám na konci chtělii vnutit i peníze...


jeden z nasich stopu...


best hotsprings ever






sign post forrest - watson lake




Po dalších patáliích (Ukrajinec co se mi snažil vymýt mozek náboženskou osvětou, bába co valila techno) se po pár dnech opět dostáváme do Oknagan, vyzvedáváme si naše autíčko a jedeme (tentokrát už bohužel na hooodně dlouho) za prací. Shit happens...





Kanada 16


V jediné skutečně sportovně lezecké oblasti BC, Skaha, je narváno až po strop. Počasí, zde skoro vždy vlídné, sem vyhnalo davy z Vancouveru, Squamishe, Canmore, Calgary, prostě z celé západní Kanady.
První opravdové letošní lezení a první krůčky, jako vždy... jako každé jaro, skoro jakoby člověk začínal od začátku znova, aneb jak to nazval jeden týpek, co jsem ho potkal pod skalou: Alsheimer Onsight. Pravda, pravda. 
kreace?...



Zabydlujeme se u Pepy v Okanagan Falls, nedaleko oné lezecké oblasti a skoro dva týdny v kuse lezeme a lezeme. Ze začátku bída, ale postupem času se vše začíná zlepšovat a padají nějaké lepší výkony. Místnní oblast je rájem chřestýšů a klíšťat. Naše skóre: chřestýši 0, klíšťata 257. Během upršeného dne objevujeme místní jeskyně, naprostá bomba, Zuza měla trochu strach, to byl její handicap, můj byl ten, že některé škvíry a průlezy byli tak malé, že jsem měl co dělat, se všude prosoukat. Úplně jednoduché cesty jsou naprosto nemyslitelné, jelikož kanadské lezení vypadá takto: ráno přijít pod sektor, vytáhnout dvě až tři cesty (nebo hodit zvrchu), pak vybalit svačinu, kecat pičoviny, hlavně tam nechat viset ta lana, ať je každému jasné, že tady si nezaleze. Náš přístup byl poměrně jinačí a Kanaďany neopětován a to: přijít pod stěnu a kosit cesty zleva doprava (nebo obráceně).

Skaha caves


Zuzky vysnene auto
 Nejtěžší kousky si schovávám na poslední den, nekompromisně se nasírám do mnou vybrané cesty. Lezu. Klíčové místo je udržet na spoďáka střechu, bez jakýhkoliv noh. Nohy odjíždí a už letím. Jenže ruka, vykroucená a už za rohem, zůstává a nejde se mnou dolů... Strašidelný zvuk a vykloubené rameno, aneb Grande finale.
doma je doma...
 S mírnými odbočkami se dopravujeme do Vancouveru. Po celé věčnosti jsme opět ve velkoměstě, zděšeni a otřeseni. Dopravou, chaosem, množstvím lidí, vším velkoměstským. U kamaráda Seana si vyzvedávám nějaký matroš a jedeme směr Squamish
cheakamus gorge podruhe

trad rack


Naprosto nebojácně se pouštíme do místních spár, koutů, komínů a ploten. Chyty v horizontální podobě bys spočítal na prstech jedné ruky, kam až oko dohlédne jsou jen ty vertikální, mířící kamsi nahoru. Po týdnu lezení, kdy jsem se třeba poprvé v životě dostal do lezecké zácpy (asi ve třetí délce), se mělo počasí zkazit a tak jsme se rozhodli vyrazit na Vancouver Island. Řekl jsem si, že na moje pocuchané nervy (z občas pofidérního jištění) to bude dobrý lék, stejně jako pro vykloubené rameno
Diedre, Apron, 5. delka

spararina to je drina, ruka po navsteve bazenu