Větrník

Pili jsme a pili jsme dost. Alkohol nám zatemnil naše mozky, jednoduché výrazy se staly složitějšími. Jenže nějak jsme si ty endorfiny potřebovali vyplavovat. Lezení přestávalo být akční, pití již neúnosné a tak jsme hledali alternativy, jak se z tohoto začarovaného kruhu dostat. Zbývaly dvě možnosti: tvrdé drogy nebo zásah vyšší moci. Naštěstí zasáhla právě vyšší moc. Vraceli jsme se s Vojtou z Rabštejna a u cesty uviděli točící se lopaty větrných elektráren. Oba jsme to ucítili, mrazení v zádech, rozsvícené oči, zvednuté obočí, stejné myšlenky. Naše řešení si nás samo našlo. Vymanili jsme se. Víme, kam dál, víme co se svým životem.

Větrník v nás vyvolal myšlenky trochu chlípné, možná pro některé nechutné. Ale hledání smyslu života skončilo. Po příjezdu do Šumperka /ač bylo 30 stupňů/ jsme nezamířili do hospody jako vždy, k orosené sklenici lahodného moku. Vydali jsme se tam, kde vládne paní Marie Chlupová – byla to Cukrárna U Sněhové trubičky. Místo, kde se plní sny, kde vzniká božská mana, místo kde žije a vládne pán všech zákusků, všemocný VĚTRNÍK. Mnohokrát poté jsme místo piva zamířili ke stolečku s talířkem obtěžkaným zákusky, posedět mezi důchodci a užít si něčeho, co by si zasluhovalo Nobelovu cenu…

Podivné odpoledne...

Aneb, jak jsem si to jedno středeční odpoledne rozdal s čtrnáctiletou holkou a partou důchodkyň


No, nejsem na to hrdý, ale stalo se tak. Byl jsem znuděný, nažhavený, připraven k velkým výkonům. Ona, ač vypadala starší, mě ošálila svýma dlouhýma běhama, krůpěje potu na čele vyvstávali při každém našem společném pohybu. Letmo se kolem mě protáhla, ucítil jsem její vlahý dech. A já se nestačil divit, kam až jsem to v životě dospěl.
I když to tak nevypadá, nepíšu tady o sexu s nezletilou dívkou. Ve středu jsem se zúčastnil běhu (pod zvláštním názvem) "Na Honěnou", kde jsem dosáhl neuvěřitelných výkonů. Svým způsobem jsem to prohrál už dávno před startem, zvolil jsem totiž metodu, jejímž hlavním mottem je, že přílišným (spíš jakýmkoliv) tréninkem se člověk jen unavuje, tudíž by se mělo jen závodit bez předchozí přípravy. No radikální, ne moc účinná volba. Nevěděl jsem, jak rychle mám běžet, nevěděl jsem jak je to ještě daleko, nevěděl jsem jestli mi srdce nevyskočí z hrudníku, nevěděl jsem nic. Taky jsem si během závodu rozpomněl, že se někdy před startem není špatné rozcvičit. Ale co už dokončil jsem. Ve finiši mě předběhla holka o čtyři hlavy menší a deset let mladší, čímž mě trochu demoralizovala. Statným důchodkyním na konci závodního pole jsem srdnatě odolal. Ponaučení zní: bez tréninku nebo velkého švindlování se prostě vyhrávat nedá. 

Zimní reflexe IV

Vydali jsme se s Čebrenem spravit si reputaci směr Velická dolina. Plán zněl jasně: Krčmárov žlab, pak místní ledy. Se svým bravurním vozem na slikových gumách nakonec přeci jen dobruslíme až do Polanky a vydáváme se na pochod ke Slezskému domu. Ano stalo se neuvěřitelné a já své neuvěřitelné stopovací schopnosti projevil i tady, ve tmě, v noci, uprostřed Tater a něco jsem zastavil. Pak už se jen odštrachat pod žlab, postavit v tom mlíku stan a zalehnout. Ráno vyrážíme směr Gerlach, pro jistotu bez pití, nechtělo se nám rozpouštět sníh a prej za chvíli stejně budeme zpět.

 

 

Z prý pěkné horské cesty se stala úmorná nuda a dřina v 45-50 stupňovém svahu, skoro po kolena ve sněhu. Prostě pruda. Náladu jsme si zpravili na hřebínku, který je v létě za III UIAA, kde jsme bez jištění balancovali mezi Batizovskou a Velickou dolinou. Nakonec jsme se prohnali kolem pár skupinek (co se šantali ze západu) vedených místními „vůdci“, kteří z nás moc nechápali, páč jsme se nejistili neměli jsme pití, neměli jsme nic, jen hlad po vrcholu. Oni naopak ověšení šrouby, friendy a různými tentononcy.

Pokusili jsme se svah slézat, ale po pár minutách opruzu se otáčím dle vzoru Čebrena a po zadku to celý sjedu až dolů, skoro až k bivakovacímu fleku. Paráda máme to. Teda spíš: uf to jsem rád že už se tam nemusím dřít. Míň chodit, víc lízt… Takže Krčmár pěkný, ale nudný, dlouhý, málo akční, ne moc lezecký, ale co už, deset hodin bez pití neumí jen tak někdo. Je kosa, fakt kosa, přes noc pod minus dvacet.

Další den ani moc nestojí za řeč. Chystáme se na místní vyhlášený led Orolín. Dorazíme těsně za Polákama, tak že teda prej počkáme. První dobrej, druhej chromej… Doslova, s ochrnutou nohou na ledu, no proti gustu žádný dišputát. Takže čekáme, vaříme, nadáváme, děláme kokotiny. Po dost dlouhé době vyrážíme, celé to stejně končí fiaskem, když mi padá šroub k nástupu a pak se ho snažíme přes hodinu najít. Znáte to s tou jehlou a kupkou sena?... Ale jo, trip to byl fajn.

Příběh jedné fotografie, volume 4

Vrátil jsem se zdrcen, spálen sluncem, s prodělanou sněžnou slepotou, černými prsty a obrovskými puchýři ze zimy odkudsi z Kavkazu. Šumperští chirurgové si mě přehazovali jako horkej brambor a nikdo se k ničemu neměl. Jeden říkal uříznout, druhej ořezat jako tužku, třetí prej nechat. Rázně jsem zakročil a řekl, že nic se teda řezat nebude. Mrtvé hnijící maso opadalo, prsty se zmátořili a bylo zase hej.

Venca

Je vidno, že jsme všichni ze stejného koutu Zeměkoule. Já když se naperu, kradu a slívám si zbytky piv, spousta Čechů krade drobnosti na svých cestách, jednou jsem ukradl ve Francii favoritku, na Zélandu flašku whiskey a tak dál. Ale upřímně, kdo z vás si nikdy nic nevzal, když se mu to tak strašně líbilo, stačí jen se dobře otočit, zmást protivníka sebejistým vystupováním a JE TO DOMA!!! Jo holt, Vašek je taky jen člověk.

http://www.youtube.com/watch?v=zpe4T0lXZcE

Příběh jedné fotografie, volume 3

Během lezeckého výletu, kdy jsme byli kdesi v bezejmenné opuštěné oblasti svět obsadily opice. Makak degu se stal králem tvorstva. Rozbil totiž Facebook a internet, vymyzal všechny díly Simpsonů a lidstvo se zhroutilo, začalo se rabovat, vraždit. Co neudělali lidi sami, tomu dopomohly opice, aby se staly svrchovanými veliteli. Těch málo lidí, co přežili se stali otroky primátů, jen třem statečným se podařila infiltrace do opičího společenstva. To vše jen díky té podobě. Podobná skřehotavá mluva, stejná ne-li horší hygiena, láska pro vertikální pohyb a smrad jako v opičárně…

Debakl pod Krčmářovým žlabem

Aneb jak jsme prohráli již před startem.

Kečup, Kejsy, Vojta a já. Sněží. V: To jebu, tak sněží a co.K: Jdem. Z Polanky na Slezský dom, po pás ve sněhu, unavení jak malí kluci, pak další snad dvě hodiny kolem Dlhého plesa až k bivaku (kterej tu samozřejmě nebyl) pod nástupem. Sněží. Dopiče vono furt sněží. Neříkal někdo něco o tom že je to lavinézní. Hovno. V: já už to mrdám jdu si lehnout. R: jsou teprv čtyři. V: to je fuk, du spat.

 Nastala suverénně nejhorší noc mého života. Bez stanu, bez morálu, bez tepla, bez nálady, bez buchty na blízku, bez chlastu. Jediné čeho bylo do rána dost, byly hodiny do konce utrpení. Mínus deset a kurva furt sněží. Když se převrátíš, sjede z tebe sníh na bok. Jenže si tak neustále vytváříš hrobeček, až už pak není kam sníh shazovat a začneš zapadávat. Poprvé v životě jsem se začal v noci dusit, když na mě ležel půlmetr sněhu. Jediné, co mě uklidňovalo byl Vojta ležící vedle mě, nekonečná konverzace o kundách, lezení, chlastu, ale hlavně o plážích, teplém moři, teplém čaji… 

ráno - Vojta vylézá zpod sněhu

 Noc, která měla asi milion hodin skončila. Napadl metr sněhu. Byli jsme na dně. Úplně. Utekli jsme, jak spráskaní psi. Naštěstí se psal rok 2008 a už jsem na to skoro zapomněl.

Příběh jedné fotografie, volume 2

Kráčím si po městě Varanasí, kdesi uprostřed Indie, po ghátech (koupací schody u řeky) táhnoucích se kolem Gangy. Všude je smrad, jak už to tak v Indii bývá, koncentrace kryplů a skoromrtvol je až enormně vysoká, ve vodě, co tu teče, bych si neumyl ani gumáky zadělaný od hoven. Říkám si :“Co tu sakra dělám, proč jsme nezůstali o něco delší dobu v horách?“ Ale v tom hle. Koza. A ne jen tak ledajaká koza… Inu Indie. Každý den tě něco překvapí.

Sokolka

Rok se s rokem sešel a mně se konečně aspoň jednou za rok podařilo přemluvit Jirku/doktora, abychom jeli na skály. Nebylo moc času, tak jsme zamířili na Sokolku u Kout n. Desnout. Dlouhé cesty, něco málo přes 30m, občas pofidérní jištění s více než morálovými odlezy. V cestě Žehlička středem 5+ jsme si nebyli úplně jistí, navíc fakt, že právě v této cestě před asi čtyřma rokama zařval borec, když dal podlahu, nám taky moc odvahy nedodal.

Ale co, párkrát zhluboka vydechnout a jde se do toho, všechno nakonec klaplo, Jiří občas musel trochu zabojovat, ale nakonec paráda. Mně se povedl přelez místního kvaku Yetti 7- a mohli jsme jet domů.

Jsem rád, že na českém akademickém poli vyrůstají takové skvosty jako je Jirka. Nebojí se smočit ruce v magnéziu, hubu v pivu, péro v .... Kéž by bylo takových doktorů povícero.

Příběh jedné fotografie, volume 1

Psal se rok páně vlastně už ani nevím. V Brníčku se konala jedna z mnoha kaleb, byli jsme mladí krásní nadějní, plní snů, cílů a ideálů. Stejně tak jako kdysi Ozzy Osbourne. Jak my, tak i on jsme našli kdesi v domě za postelí netopýra. Ozzy to dotáhl do konce, my, banda sraček, hloupí mladíci a mladice, jsme nikdo neskousli. Ale pár z nás bylo jen pár panáků od toho, aby do toho šli. Snad příště… Dobrou chuť.

hot dog-cold bat

Zimní reflexe III

Konec Šlusende


Konec zimy se přiblížil, jaro se počalo do šatů odívat, leč ledy stále stály a skály téměř teplotou sály. Partička Ostraváků se přijela podívat do malebné osady Brníčko, okusit místní lahodný mok u Tondy v hospodě, okusit tající led u cesty na Skřítek a též skal se jim zachtělo (Dobřečov). Ač úkol nadlidský, vše se podařilo vtěsnat do jednoho jedíneho dne. Rozumněj: najebat se, zalézt ledy i skály...

Zajímavý výlet, možná i se dvěma mixovýma prvovýstupama, jeden ode mě druhý od Čebrena + přiložené topo oblasti. Pak už skály u Dobřečova, kde prsty mrzly, ale přece jen se něco podařilo vylézt, osm cest za hodinu a půl je myslím celkem dobrej výkon. Hasta la vista. R.

Zimní reflexe II

Bielovodská dolina

S Tomášem alias Čebrenem odjíždíme v pátek směr Bielovodská dolina. Celou cestu hrozně chčije, až si říkáme, co tam sakra budeme dělat. Kolem půlnoci už bivakujeme pod stříškou v Lysé Polaně. Ráno mráz až praští a sněží a sněží, nikde ani noha. Lezeme vše, co se dá: Mrozekov lad, Kaskády, Oči plné ladu, Noname lad. Perfektní den, kdy se nakonec přece jen vyčasilo a bylo parádně.

Vše probíhalo super až na jednu délku, kde jsme špatně zaštandovali a následoval (toho dne jediný) úsek s dost lámavým ledem. Kryl jsem se pod palbou kusů ledu velikosti encyklopedie, jenž na mě Čebren z vrchu posílal. Polomrtví se vracíme za tmy ... Jdeme do místní hospůdky usušit věci, ale stala se nemilá věc ... byli jsme přizváni místními ke stolu a strhla se hrozná pitka, jak už to tak na Slovensku bývá. Hořcová pálenka lítala vzduchem i do nás, pro jistotu jsem ubalil ještě dva špeky, aby toho nebylo málo. A ač nám byl nabídnut nocleh zdarma na ubytovně, ráno se s děravou hlavou probouzím vedle auta ...

Další den se chceme vydat dál až za tábořiště na konci doliny, ale asi po hodině cesty uznáváme, že v dnešním stavu je tohle nereálné. Vracíme se zpět, se sušákem a s kocovinou nakonec lezeme Adin usmev a jeste jeden bezejmeny led.

Víkend to byl perfektni, popili jsme, zalezli jsme ... Ledy jsou krásné vytečené, sněhu je málo, ale to ničemu nevadilo. A ještě jedna poznámka: není šroub jako šroub. Měl jsem pár svých od Raveltiku a pár půjčených Black Diamond. Po vyzkoušení BD jsem nechápal. Je to asi jako srovnávat Hilti vrtačku s ručním šroubovákem po dědovi.

Mějte se, Roman.

Krátký šot z vandru:

http://www.youtube.com/watch?v=