Kanada 8

Ve Vancouveru odhazujeme Hobita, nabíráme Zuzku. No a taky prodáváme starou káru, co nám tak dobře posloužila a kupujeme novou, větší, největší. Ne že bych tomu nějak rozumněl, ale když se rozehřmí ten pěti a půl litrový motor, zní to jak Tatrovka křížená se závodním Mustangem. Ještě pár návštěv a nákupů a pryč už z tohoto velkoměsta, kterého jsem se bál asi jako když jsem se poprvé ocitl v Dillí.

nová kára, Mt Gimli v pozadí

 Řítíme se podél hranice s USA, zastavujeme na jednodení lezení v oblasti Castelguar, vedro na padnutí… Pak do Valhalla provinciál parku, pod Mt Gimli

Mt Gimli

 O nesjízdé polňačce, nevylezené cestě a prostě debaklu od začátku do konce se mi nechce moc rozepisovat, zkrátka nepovedlo se.

...i takhle vypadá neúspěch...

 Přejíždíme do nám známého Revelstoku, dávám pár těžkých cest a upalujeme vstříc lezecké mekce (kromě Squamishe) Kanady - Bugaboos. Padesát kiláků po lesní cestě kamsi do hloubi lesů a…a…a už se to otevírá. Ne nadarmo se tomu tady říká kanadská Patagonie, granitové stěny všude okolo, tisíce různých linek průstupu stěnou., prostě pecka. Jenže se tam člověk musí nejdřív vysápat…

nástup

 Kolena skřípou a vržou, čéšky se drtí pod tou vahou batohu. Jídlo, lezení, stan, vaření, mačky, lano a milion dalších pičovin. Dokonce poprvé, co jsme tady v Kanadě, platíme za kempík a ani mě to moc nebolí, protože je o něj pěkně postaráno a hlavně: všude kolem je rááááj.
Budík zvoní ve 3hodiny, vyrážíme na ledovec, ale hned zas mažeme a schováváme se pod kamenem pod palbou deště a sněhu. Skoro jsme to pro ten den vzdali, ale zavelel jsem k vrcholu a nakonec počasí přálo.

někde na začátku cesty

Snowpatch spire z hřebene

 Nejdřív vymažem sněhovým kuloárem do Snowpatch Bugaboo col a už se sápeme nahoru na Bugaboo spire. Sedm osm délek jištěného lezení, extrémní expozice na hřebínku ostrém jako nůž. A pak už jen závěrečná lahůdka přes tzv. Gendarme, trošku vzdušný traverz (pod kterým vzdává Zuzka) a jedna délka navíc a jsme na vrcholu. Bomba, svět nám leží u nohou!!! Zdlouhavý sestup a zpátky ke stanu.

pohled z nejtěžšího místa cesty

přístupový kuloár

moji druholezci...pod Snowpatch spire

 Další den volíme cestu na Crescent spire. No nenašel jsem nástup, tak jsem tak trochu v objevitelském duchu prostě někde nalezl do stěny a děj se vůle Boží. Cesta vlastních kliček a smyček nakonec pustila a výhled z vrchu byl jak jinak než epesní, pornovní a eňoňůnovní

camp, v pozadí Crescent  spire

 Balíme, vyklízíme pozice, opouštíme lezecký ráj a pro mě rozhodně zatím nejhezčí oblast téhle země. Jeden den lezení v Nathan Wall, škoda se rozepisovat a zase někam dál. No někam...opět Rockies. Ať žijem.

Kanada 7

Konečně beru poslední šek a vyrážím na cesty… V našem autě se nás tísní šest, i když máme jen pět sedaček, každý má ještě miliardu věcí a jídla, auto sedí na zemi a běduje a běduje. Příští zastávka opět Lake Louise, prodávám třešně, co jsme poslední den se Zdenkem nakradli, aspoň se nám tím zaplatí část výletu. Zmizí v polední špičce rychle, jako pára nad hrncem, prašule jsou v kapse a můžeme zase o kus dál. 

Cíl je jasný - Mt. Assiniboine, nejhezčí hora kanadských Rocky mountains, přezdívaná kanadský Matterhorn, jen s tou výhodou, že tady většinou skoro nikoho nepotkáte, na rozdíl od davu na Matterhornu. 

Od parkáče Mt. Shark (kde v odpaďáku najdeme hrozně moc jídla) vyrážíme na neuvěřitelně nudný trek, za ještě neuvěřitelnějšího vedra směrem k Lake Magog a Assiniboine lodge. Na závěr třešnička a to v podobě, tříhodinového traverzování a lezení v suťovisku, jen abychom se dostali k Hind hut, místu našeho působení pro příští dny. 

Chajda útulná, nečekaně se vyhýbáme placení na příští dva dny,80 dolců ušetřených. Hora budí neuvěřitelný respekt, mám z toho trochu sevřený půlky.

Ráno nečekaně zaspáváme, ale pak s vervou razíme vzhůru. První půlka kopce jde poměrně klidně, obtíže ss začínají stupňovt až potom. Jde ale hlavně o to, že vše je pokryté vrstvou ledu a zamrzlého sněhu. Bez maček a cepínů by to tu vážně nešlo

A najednou šup a fíííí, užse řítím po tom ledu dolů, kopu bezradně nohama, okraj skály se přibližuje, pokud to přejedu, je po mně a najdou mě až dole. Anděl strážný se vydává ze všech sil a zastavuje mě otrhaného a obitého asi metr od okraje nad propastí. Fakt štěstí…

Ostatní délky jsou už trochu lezecké, tak je jistíme, ale jde to. Na vrcholu stojíme kolem dvanácté a alou dolů. To trvá neuvěřitelně dlouho, občas slaňování, občas downclimbing, dlouhý je to jak pohádka. V osm večer, po čtrnácti hodinách dřiny, se dostáváme vyřízení konečně k chajdě. Drsné, fakt drsné….

 Další den už jen oněch 30km zpět k autu , strašná zábava a jedem. Nabíráme zbytek výpravy na druhé straně třídenního treku, někde zakempíme a je fajn. Pak následuje výlet po Icefield Highway, vandr k Bow Lake, Mystaya Canon a přesun k Revelstoku. Tam dáváme nad vodou s Joskou jednu cestu a po troše bloudění se přesuneme k tajným termálním pramenům, no ale ve 28mi stupních to nebyl úpně extra nápad. Pak párty v Oyamě s bývalýma pickerama a hurá do Vancouveru

Kanada 6

Během našeho působení ve městečku Oyama se z nás stali třešňoví králové a přeborníci nejvyyššího kalibru, kdy k nám ostatní sběrači vzhlíželi jako k nedosažitelným vzorům a zároveň hrozným magorům, co se večer opijí do němoty a ráno ve 4:30 začnou sbírat a vydělají třikrát tolik, co průměrný Kanaďan.

pracovní bus

 V mezičasech jsme se věnovali lezení po místních skalkách, především v oblasti Kelowny a drtili spousty cest. Jedinné, co nepřálo, bylo počasí, protože bylo většinou takové vedro, že se nedalo ani vydržet v lezečkách.

Takže návštěva Ellison parku, Cedar parku, Lonely boye a dalších lezeckých oblastí. Jednou taky výlet k Oyama lake, obdoba Šumavy, ale stejně paráda. Skončilo období třešní a nezřízeného pití, (šéf říkal, že bychom měli mít jednou za týden volno, ať se pak můžeme zrušit a dáme se do kupy, jinak když to prej nebude tak lidi začnou pít každý den. a taky že ano...) je potřeba se do toho zase opřít a začít trochu makat a drtit metry a kilometry.

Takže je na čase zase pořádně roztáhnout lezečky, stáhnout pohory, zapnout péřovku, občas stáhnout i půlky a vyrazit opět do krásných Rocky Mountains.

Oyama Lake