Po návratu z Kanady, kde nás už na zacátku zárí zastihla snehová boure, jsem se vydal s Tomášem do rakouského Hollentallu. Po trech, možná i více mesících bez lezení jsem nic velkého neocekával... To velké se ani nedostavilo. Ruce jak z rosolu, prsty pocítacového programátora, psychika nevesty den pred svatbou. Každopádne jsme si perfektne zalezli, vylezli neco dle možností, kopli pár škopku a zase se vrátili do rodné hroudy. Inu cas asi nastal, je treba se zase do toho oprít a zacít neco delat. Vstríc tedy ztracené síle, technice a morálu.  

Jak jsem tak nejak tusil na zadne trenovani rozhodne nedoslo, venoval jsem se prestavovani kary a tak podobne, shanenim ostatnich blbosti na nas dalsi trip. Takze do auta se msi vejit: co nejvic jidla, lyze, zimni i letni lezeni, vsechgno na camping, hromady picovin [vsechno co si clovek vezme kdyz ma hodne prostoru] a jeste neco navic. Vysledek:asi tak pet metraku materialu[plus minus tuna] a konecne na ceste. 

Pristi zastavka Buoux.

Kanada 17

Naloďujeme se na trajekt a míříme směr Vancouver Island. Po dvou hodinách opět na pevné zemi a už valíme k místním jeskyním u jezera Horne Lake. Sami si prolízáme místní krasové jevy, postupem času se tam ale začínají kumulovat lidi (hlavně lempli) tak radši mizíme pryč.

Horne lake caves

Nejvyssi strom cca 90m

V národním parku Pacific Rim u pobřeží Tichého oceánu a světové surfařské Mekky jménem Tofino jenom pořád a pořád chčije. Zuzka se i přes to vydává na velrybářskou projížďku a to dokonce dvakrát, leč úspěchů je poměrně pomálu. Navštěvujeme ještě jedny jeskyně, každý den potkáváme medvědy a počasí nám dost znepříjemňuje život. Míříme na zlatý hřeb výletu a to na Juan de Fuca trail, trek podél pobřeží. 47km se rozhodujeme dát během jednoho dne a s relativně malými batůžky nasazujeme ostré tempo. Terén je ale proti, po kotníky bláta neuvěřitelné výlezy a slezy, rychlost asi 2,5km/h a naše nadávky, jež se z plna hrdla řinou směrem k oceánu a do podmáčeného lesa. Na nejbližším možném místě, tedy asi po 32km to vzdáváme. Další den jedeme na Botanical beach, kanadské přírodní akvárium přímo na pobřeží. Při odlivu vznikají na pobřeží přírodní akvárka plná živočichů. Za chvíli u pobřeží spatříme dvě velyby, jak skotačí a krmí se přímo u pobřeží, asi deset metrů od nás. Docela dobrej zážitek. Vracíme se zpět na kanadskou pevninu, po asi týdnu práce si vymýšlíme, že pojedeme na SEVER.

Na sever, ale bez auta, tudíž stopem. Poměrně lehce se dostáváme z Okanagan valley, ale asi ve dvě odpoledne se musíme usídlit pod mostem kvůli dešti. Poté jdeme stopovat dál, ale na patníku je nápis : Chris and Betty have been waiting here for five hours. No to se nám naštěstí nenaplní a noc už trávíme u příjemné paní, která nám nabídla nocleh, protože už se yačínalo šeřit. Další den pak chztáme stopa až do Dalwsson creeku, tedz asi 1100km na jeden zátah. Je to obří pick up, jeden y největším, kterým jsem tu jel, ale i tak nás po deseti hodinách bolí svaly, klouby, šlachy, prdele a hlavy. Před místním supermarketem slavíme Zuzčiny narozeniny a na noc uleháme v opuštěném nádraží. V noci nás budí jen jeden opilec se slovz : This is a fucking adventure, nám přeje mnoho úspěchů. Dál už jen do Fort StJohn a Fort Nelson a tím civilizace končí. Dál už je jen každých 200km pumpa a jednou ze 1000km trošku větší městečko.

Dawson creek - Alaska hwy 0. mile

 Cestou jedeme se spoustou lidí, vojákem co míří na Aljašku, Amíkama co jedou s obřím autobusem (větší než panelákový byt) na lososy, knězem a tak. Přestávku dáváme n nejlepších termálních pramenech Kanady a to Liard river hot springs. Naprostá pecka. Na noc se přesunujeme dál, kempujeme u řeky. Třeba ještě dodat, že po cestě potkáváme mraky medvědů, taky docela dost bizonů, sem tam los a jiná podobná zvěř. Kousek ze Watson lake resignujeme na plán vrátit se jinudy (1700km úplně bez měst a hlavně bez aut) a otáčíme se na podpatku. Po beznadějném stopování a noci pod stříškou liquor storu vysílám Zuzku, aby šla přesvědčit kamioňáka, že nás chce strašně svézt. Kupodivu chtěl. Nakonec se z toho vyklubali nejlepší lid, kteří nás vezli. Obrovský náklaďák, manželé co spolu jezdí, mají devět dětí a neuvěřitelný životní příběh a hlavně elán a radost ze života. Na všechno nás zvali i do těch termálů jsme se s nima ještě jednou podívali. Dokonce nám na konci chtělii vnutit i peníze...

jeden z nasich stopu...

best hotsprings ever

sign post forrest - watson lake

Po dalších patáliích (Ukrajinec co se mi snažil vymýt mozek náboženskou osvětou, bába co valila techno) se po pár dnech opět dostáváme do Oknagan, vyzvedáváme si naše autíčko a jedeme (tentokrát už bohužel na hooodně dlouho) za prací. Shit happens...

Kanada 16

V jediné skutečně sportovně lezecké oblasti BC, Skaha, je narváno až po strop. Počasí, zde skoro vždy vlídné, sem vyhnalo davy z Vancouveru, Squamishe, Canmore, Calgary, prostě z celé západní Kanady.

První opravdové letošní lezení a první krůčky, jako vždy... jako každé jaro, skoro jakoby člověk začínal od začátku znova, aneb jak to nazval jeden týpek, co jsem ho potkal pod skalou: Alsheimer Onsight. Pravda, pravda. 

kreace?...

Zabydlujeme se u Pepy v Okanagan Falls, nedaleko oné lezecké oblasti a skoro dva týdny v kuse lezeme a lezeme. Ze začátku bída, ale postupem času se vše začíná zlepšovat a padají nějaké lepší výkony. Místnní oblast je rájem chřestýšů a klíšťat. Naše skóre: chřestýši 0, klíšťata 257. Během upršeného dne objevujeme místní jeskyně, naprostá bomba, Zuza měla trochu strach, to byl její handicap, můj byl ten, že některé škvíry a průlezy byli tak malé, že jsem měl co dělat, se všude prosoukat. Úplně jednoduché cesty jsou naprosto nemyslitelné, jelikož kanadské lezení vypadá takto: ráno přijít pod sektor, vytáhnout dvě až tři cesty (nebo hodit zvrchu), pak vybalit svačinu, kecat pičoviny, hlavně tam nechat viset ta lana, ať je každému jasné, že tady si nezaleze. Náš přístup byl poměrně jinačí a Kanaďany neopětován a to: přijít pod stěnu a kosit cesty zleva doprava (nebo obráceně).

Skaha caves

Zuzky vysnene auto

 Nejtěžší kousky si schovávám na poslední den, nekompromisně se nasírám do mnou vybrané cesty. Lezu. Klíčové místo je udržet na spoďáka střechu, bez jakýhkoliv noh. Nohy odjíždí a už letím. Jenže ruka, vykroucená a už za rohem, zůstává a nejde se mnou dolů... Strašidelný zvuk a vykloubené rameno, aneb Grande finale.

doma je doma...

 S mírnými odbočkami se dopravujeme do Vancouveru. Po celé věčnosti jsme opět ve velkoměstě, zděšeni a otřeseni. Dopravou, chaosem, množstvím lidí, vším velkoměstským. U kamaráda Seana si vyzvedávám nějaký matroš a jedeme směr Squamish

cheakamus gorge podruhe

trad rack

Naprosto nebojácně se pouštíme do místních spár, koutů, komínů a ploten. Chyty v horizontální podobě bys spočítal na prstech jedné ruky, kam až oko dohlédne jsou jen ty vertikální, mířící kamsi nahoru. Po týdnu lezení, kdy jsem se třeba poprvé v životě dostal do lezecké zácpy (asi ve třetí délce), se mělo počasí zkazit a tak jsme se rozhodli vyrazit na Vancouver Island. Řekl jsem si, že na moje pocuchané nervy (z občas pofidérního jištění) to bude dobrý lék, stejně jako pro vykloubené rameno

Diedre, Apron, 5. delka

spararina to je drina, ruka po navsteve bazenu

Kanada 15

Za hřmotu mohutného burácejícího motoru mizíme ze zasněžených Rocky mountains. Po pár hodinách, konkrétně asi šesti, se ocitáme opět v městečku Oyama v Okanagan valley. Místo očekávaného jarního klimatu nás čeká nova nadílka sněhu. Za dobrý peníz se skoro dva měsíce pokouším ubližovat ovocným stromům nůžkama, co váží snad tři kila. Takže se vše odehrávalo v poklidném tempu, bez šéfa a nějakých bližších instrukcí. Stříhání provázené pařákem jako prase nebo sněhovou přeháňkou nebylo žádnou vzácností.

Na velikonoce jsem upletl svou první pomlázku a proutěný košík a spřádal plány do budoucna. Jednodenní výpad do male lezecké oblasti u Vernonu nás ujistil v tom, že když se přes zimu neleze, tak na jaře to hodně bolí. Jak ruce od chytů, tak nohy od lezeček.

Mezitím jsem taky koupil nové auto. Ve veřejné dražbě, kde borec mluví tak rychle, že mu rozumíš každé druhé slovo, za asi 600 dolců, takže zadarmo. Z darovaných desek a kůlů jsem vyrobil postel a mohli jsme se zase začít pomalu stěhovat do pojízdného cirkusu.

Poslední akcí měla být menší narozeninová oslava, na kterou se sešlo nakonec docela dost lidí. Zuzka celý den vařila a pokrmy jako: čočkovka, bramborový salát, výpečky, obložené talíře a dalsí a další, padaly do Kanaďanů, jako Němci do krytu. Vrcholem však byly Zuzčiny větrníky, podávané v dost pokročilou dobu, takže všichni opilci byli ještě zalepení  a ulepení karamelem a šlehačkou.

Další den kocovina nevídaných rozměrů. No to je tak když člověk abstinuje a pak se to půlroční manko snaží dohnat během jednoho večera.

Píšu z prohřáté oblasti Skaha nedaleko hranice se Státy. Lezeme a lezeme, ale o tom někdy příště.

Kanada 14

Život v kanadských Rocky mountains pokračuje svým líným tempem, vyplněn radostmi i strastmi lezeckého života. Radosti v podobě lezení, úlovků z popelnice, strasti v podobě dlouhých nástupů, pochybného skorojarního počasí. V tomto díle zpráv z Kanady senad jednotlivými událostmi pozastaví i Zuzka, takže názor si můžete udělat zprůměrováním našich tvrzení.

R: Vydáváme se na Arterial Spurt, led který se údajně formuje už brzy a podzim takže by měl být v plné síle. Převýšení 650m lesem, žádná sláva, led není, nenatekl...

Z: Místo lesa vertikální džungle, pěkná procházka

R: Vydáváme se s Pepou na Spray river falls, WI5/5+. Krásně kolmé lezení, exponovaný traverz, kdy jsem si málem nasral do kalhot. Slanění, kdy mi konce lan zůstali v ruce a následné prusíkování kolmého ledu. Naprosto bez síly mi pak ještě zbývalo 1,5hodiny cesty k auto. Celkem tedy 15 hodin na cestě, roztřesená kolena a zatnuté svaly a svěrače.

Z: Spala jsem do jedné doma. Bez komentáře.

Spray river falls

R: Vydáváme se po pár dnech odpočinku do oblasti Bear spirit crag, nic extratrocha lezení, trocha mixů.

Z: Udělala jsem Romanovi díru do hlavy, když jsem po něm hodina z vrchu kus ledu a trefila ho do oka. Zkusila jsem drytooling, ale není todisciplínapro mě.

R: Kid falls, nádherné lezení, trošku v lavinézním terénu, štand v ledové jeskyni. Celkem super výlet.

Z: Dlouhý nástup, pěkný led, zajela mi čočka do oka.

R: Vyrážíme do ledolezecké Minimekky. Lezeme s naprostým přehledem a skoro až s nudou Guiness gully, oplácím (ač nechtěně) Zuzce úder ledem do hlavy. Poo cestě domů se jako vždy stavujeme v Banffu v kontejneru a nacházíme spousty dobrot v nepoškozeném obalu s ještěani neprošlou dobou spotřeby.

Z: Dostala jsem ledem do oka. Zima jak prase, sestup po prdeli.

Emerald Lake

Bow valley

 R: S Pepou mažeme do cesty CoireDubh Integral, WI3+/M4+ 700m. Je strašně vedro, led doslova teče pod rukama, v někkterých částech spíš ledová tříšť. Celou skalní sekci lezu nakonec bez rukavic i bez maček. V průvodci jsem se dočetl, že průměrně cesta trvá 9-10hodin. Za šest hodin stojíme s vyplazenými jazyky u auta.

coire dubh integrale

Zuzka lyžař

R: Nastává období dlouhého útlumu , nezdařených pokusů, roztátých ledů a zbytečných nástupů.

Z: Moc zima na skálu, moc teplo na ledy. Tolik zbytečnýchvýletů s lanem, maškama, cepínama, šroubama na zádech jsem nikdy neabsolvovala. Pro udržení morálky a formy pořádáme tedy tyto kondiční - ač naprosto zbytečné - nástupy. Tolik sprostýchslov a slz jsem dlouho nevypustila.

Z: Spray river falls again: Sto hodin strachu pro Zuzku, vyčerpávající nástup, vstávali jsme asi v pět ráno a vrátili se asi v osm. K Valentýnu jsem tedy dostala nejtěžší ledolezecký výstup sezony, tři odsednutí do lana v asi kilometrové kolmé ledové stěně a zimnici.

parallel falls

R: Ledolezecká sezona skončila znova ve Fieldu, vylezli jsme pár věcí, ale už toho bylo pro letošek celkem dost, hlavně těch nástupů. Aspoň jsme si pak na skialpech vyšlápli kopec a dali si asi nejlepší freeride letošní sezony i Zuzka nelyžař dobře dávala

Z: Sejmula jsem dva stromky i bez toho jsem dojela bez pádů.Takže jsem ještě na skialpinistické pokysy úplně nezanevřela, ač pokaždé tvrdím, že už NIKDY nejdu/nejedu znova

Největší strašáky sezony: Z: nástupy, sestupy, ranní vstávání, závratná rychlost na lyžích, zatáčení v prašanu Největší strašáky sezony R: cibule, Zuzka po ránu, Zuzka na nástupu-sestupu-nebo na lyžích.

Cepíny jsme pro letošek pověsili na hřebík. Jelikož je v Kanadě všechno HELI tak Zuzka vzkazuje předsevzetí na příští sezonu: Zruším všechny nástupy a zařínám provozovat Heli ice climbing.

No hodně štěstí...

najdi člověka na obrázku....