Kanada 8

Ve Vancouveru odhazujeme Hobita, nabíráme Zuzku. No a taky prodáváme starou káru, co nám tak dobře posloužila a kupujeme novou, větší, největší. Ne že bych tomu nějak rozumněl, ale když se rozehřmí ten pěti a půl litrový motor, zní to jak Tatrovka křížená se závodním Mustangem. Ještě pár návštěv a nákupů a pryč už z tohoto velkoměsta, kterého jsem se bál asi jako když jsem se poprvé ocitl v Dillí.

nová kára, Mt Gimli v pozadí

 Řítíme se podél hranice s USA, zastavujeme na jednodení lezení v oblasti Castelguar, vedro na padnutí… Pak do Valhalla provinciál parku, pod Mt Gimli

Mt Gimli

 O nesjízdé polňačce, nevylezené cestě a prostě debaklu od začátku do konce se mi nechce moc rozepisovat, zkrátka nepovedlo se.

...i takhle vypadá neúspěch...

 Přejíždíme do nám známého Revelstoku, dávám pár těžkých cest a upalujeme vstříc lezecké mekce (kromě Squamishe) Kanady - Bugaboos. Padesát kiláků po lesní cestě kamsi do hloubi lesů a…a…a už se to otevírá. Ne nadarmo se tomu tady říká kanadská Patagonie, granitové stěny všude okolo, tisíce různých linek průstupu stěnou., prostě pecka. Jenže se tam člověk musí nejdřív vysápat…

nástup

 Kolena skřípou a vržou, čéšky se drtí pod tou vahou batohu. Jídlo, lezení, stan, vaření, mačky, lano a milion dalších pičovin. Dokonce poprvé, co jsme tady v Kanadě, platíme za kempík a ani mě to moc nebolí, protože je o něj pěkně postaráno a hlavně: všude kolem je rááááj.
Budík zvoní ve 3hodiny, vyrážíme na ledovec, ale hned zas mažeme a schováváme se pod kamenem pod palbou deště a sněhu. Skoro jsme to pro ten den vzdali, ale zavelel jsem k vrcholu a nakonec počasí přálo.

někde na začátku cesty

Snowpatch spire z hřebene

 Nejdřív vymažem sněhovým kuloárem do Snowpatch Bugaboo col a už se sápeme nahoru na Bugaboo spire. Sedm osm délek jištěného lezení, extrémní expozice na hřebínku ostrém jako nůž. A pak už jen závěrečná lahůdka přes tzv. Gendarme, trošku vzdušný traverz (pod kterým vzdává Zuzka) a jedna délka navíc a jsme na vrcholu. Bomba, svět nám leží u nohou!!! Zdlouhavý sestup a zpátky ke stanu.

pohled z nejtěžšího místa cesty

přístupový kuloár

moji druholezci...pod Snowpatch spire

 Další den volíme cestu na Crescent spire. No nenašel jsem nástup, tak jsem tak trochu v objevitelském duchu prostě někde nalezl do stěny a děj se vůle Boží. Cesta vlastních kliček a smyček nakonec pustila a výhled z vrchu byl jak jinak než epesní, pornovní a eňoňůnovní

camp, v pozadí Crescent  spire

 Balíme, vyklízíme pozice, opouštíme lezecký ráj a pro mě rozhodně zatím nejhezčí oblast téhle země. Jeden den lezení v Nathan Wall, škoda se rozepisovat a zase někam dál. No někam...opět Rockies. Ať žijem.