Vertikální prázdniny Arco

Lago di Garda

S medikama z Brna jsme se vydali směr Itálie a to Arco. Po noční zběsilé jízdě, dorážíme někdy kolem páté na místo a zmatení jak lesní včely něco pojíme a přemýšlíme, co dál. Jdeme se teda rozlézt do nějaké místní zapadlé oblasti. Ze pár cest dost oklouzaného charakteru tak do 20m a rychle pryč vodsaď.

Míříme na Sluneční plotny za trochou baletění na špičkách lezeček v místních obrovských plotnách. Vybíráme dle průvodčíka jednu lehčí cestu kolem 6a a mažeme nahoru. Zkušeně bez pití zato s motivací a vervou železného Zekona když trhá telefonní seznamy. Nákres nemáme a tak: "lez kde vidíš borhák" je jedinou metodou. Nasadili jsme drtivé tempo a cestu která má 240m (6a, 240m, 7 L.) natahuju na čtyřikrát, když vždy úspěšně minu štand nebo se mi nechce domotávat lano a tak dolezu kam až to jde. Pak na parkále z místního potoka pár litrů do hrdla, protože slunče peče přímo do ploten a tak jsme pěkně seškvaření.

Cobra štand

Ale je tu zlatý hřeb... Když jdu vyhodit odpadky po sváče najdu v popelnici asi dvacet balení různých italských pekárenských pochutin, pak gnochi, jiné těstoviny, jogurty, víno, šest plechovek piva, prostě bomba... Místní moc nechápou, když mě vidí přehrabovat se v popelnicích a řvát radostí při každém novém úlovku. Inu národ je to asi bohatý a vyhazovat netknuté věci jim halt nevadí. Co už, zpět do stěny. 

mraky dobrot...

Rozhodnem se pro ještě jednu cestu, která má 350m. Hned na začátku nalézám do špatné cesty a po čtyřech dálkách holt nejsem schopnej udělat v 7a délce rozštěp a jinak to pokračovat nejde (možná skokem?, nebo ojebem o stromek) a tak spálení, utahaní, pokousaní od mravenců ze štandu, se rozhodneme pro úprk a po těchto čtyřech délkách mizíme zpět do údolí. Večer hody a pivka z popelnice do hlavy!Další den se seknem na celý den v sektoru Nago. Parádní oblast a mraky a mraky cest, trošku víc lezců ale stejně paráda. Kolem desítek cest do 7a, kdy nejkratší měla kolem 20ti metrů, takže je člověk po pár cestách pěkně utahanej. A takový 6bé plusko celý po madlech ale taky celý do převisu, který má 35m, tak to fakt zatahá... 

stromolezec

nejhezčí holak Itálie

Další dny lezení v jiných sektorech blíž Arcu, jména si nepamatuju, protože nemám průvodce. Spousta krásných cest, jenže ruka po zánětu šlach je pěkně v piči a tak to nešlo moc rvát. Ale co už, parádní výlet, skvělé lezení a skvělé počasí. Zajímavá partička a boží oblast. Viva la Arco.

Příběh jedné fotografie volume V

Byla to doba, kdy se děly ty pravé činy, kdy se věci začaly hýbat tím správným směrem. Doba, kdy Dead Kennedys rozjížděli svoji slibnou kariéru, doba kdy začínala válet Nirvana, čas kdy The Exploited blili na koncertech z plna hrdel, ještě plní sil, dokonce měli tehdy i vlasy, tehdy zaklepal Sid Vicious ze Sex Pistols, začínaly se bourat zdi, bortit režimy. Mně bylo hned jasné, co ze mě bude. Už odmala… Vlastně tak odmala, že si to ani moc nepamatuju. Rozhodl jsem se být punkerem. Dal jsem si walkmana a myslel jsem si, že je to známka punku!!!

Nedělní oběd

Po rádobyvýletu na Sicílii se vracím hladov po lezení, v pátek s klukama Sokolka, pak pivka, žebra, makrely, čupky, čáry, chlebíčky, prostě normálka... V neděli ale vyrážíme směr Dobřečov, poprat se s místními výzvami. Michal, Zuza, Roman. Zkrátka dream team. No už po cestě tam, nám skoro dojde benál, o tom, že chčije celou cestu netřeba ani mluvit, to je snad samozřejmost. Každopádně pár kapkama a mokrýma botama se my místní bouchači nenecháme zaskočit a rvem to, co to de. Od rána do večera. Krásná hranka, pěkná plotnička, tzv. noha-za-hlavu-cesta, kosíme místní questy jeden za druhým. Boží den, kdy nakonec slunko pálilo, jak na Sahaře v srpnu a kdy nám těžké cesty padaly k nohám a říkaly: " Ano pane, vem si co chceš, jen po mě nic nežádej." Nakonec i ten benzín vystačil až do Šumprdele a pivko na Koruně dodalo třešeň na tortu. Ať žijem....

Malý Rabštejn

Přemýšlel jsem, kam na jeden den, tak jsme rozhodli pro Malý Rabštejn, kousek od obce Jívová v údolí říčky Bystřice. Jou jou. Poměrně vysoké skály s občas morálovými odlezy, někdy i morálovými dolezy k prvnímu. Ale kde nebyl kruh, tam se dala smyčka a tak různě. Pokusili jsme se Zuzkou místní questy, přelezli všechno, co se dalo, yeah. Dokonce i dvě cesty, kde to připomínalo spíš koupaliště, chyty plné vody, nohy tutový makový, však to znáš negře. Úplně nejvíc gangsta cestu jsme přelezli v úplně levé části masívu, rozhodně nejhezčí cesta oblasti, shit wow. 

Yeah, pak jou přišel jakože slejvák, ale starej nigga Lindovskej pro nás dojel, takže cajk a cool. Pak pstruha a ze pár škopků do hrdla. 

Tenhle text je věnován všem fellas z okolí, co jsou hustý maséří a nosí gatě pod prdelí. Diktujte krutě dál a že se vám lidi smějou yeah? Jo halt rapper tvrdej chleba má. 

Větrník

Pili jsme a pili jsme dost. Alkohol nám zatemnil naše mozky, jednoduché výrazy se staly složitějšími. Jenže nějak jsme si ty endorfiny potřebovali vyplavovat. Lezení přestávalo být akční, pití již neúnosné a tak jsme hledali alternativy, jak se z tohoto začarovaného kruhu dostat. Zbývaly dvě možnosti: tvrdé drogy nebo zásah vyšší moci. Naštěstí zasáhla právě vyšší moc. Vraceli jsme se s Vojtou z Rabštejna a u cesty uviděli točící se lopaty větrných elektráren. Oba jsme to ucítili, mrazení v zádech, rozsvícené oči, zvednuté obočí, stejné myšlenky. Naše řešení si nás samo našlo. Vymanili jsme se. Víme, kam dál, víme co se svým životem.

Větrník v nás vyvolal myšlenky trochu chlípné, možná pro některé nechutné. Ale hledání smyslu života skončilo. Po příjezdu do Šumperka /ač bylo 30 stupňů/ jsme nezamířili do hospody jako vždy, k orosené sklenici lahodného moku. Vydali jsme se tam, kde vládne paní Marie Chlupová – byla to Cukrárna U Sněhové trubičky. Místo, kde se plní sny, kde vzniká božská mana, místo kde žije a vládne pán všech zákusků, všemocný VĚTRNÍK. Mnohokrát poté jsme místo piva zamířili ke stolečku s talířkem obtěžkaným zákusky, posedět mezi důchodci a užít si něčeho, co by si zasluhovalo Nobelovu cenu…

Podivné odpoledne...

Aneb, jak jsem si to jedno středeční odpoledne rozdal s čtrnáctiletou holkou a partou důchodkyň


No, nejsem na to hrdý, ale stalo se tak. Byl jsem znuděný, nažhavený, připraven k velkým výkonům. Ona, ač vypadala starší, mě ošálila svýma dlouhýma běhama, krůpěje potu na čele vyvstávali při každém našem společném pohybu. Letmo se kolem mě protáhla, ucítil jsem její vlahý dech. A já se nestačil divit, kam až jsem to v životě dospěl.
I když to tak nevypadá, nepíšu tady o sexu s nezletilou dívkou. Ve středu jsem se zúčastnil běhu (pod zvláštním názvem) "Na Honěnou", kde jsem dosáhl neuvěřitelných výkonů. Svým způsobem jsem to prohrál už dávno před startem, zvolil jsem totiž metodu, jejímž hlavním mottem je, že přílišným (spíš jakýmkoliv) tréninkem se člověk jen unavuje, tudíž by se mělo jen závodit bez předchozí přípravy. No radikální, ne moc účinná volba. Nevěděl jsem, jak rychle mám běžet, nevěděl jsem jak je to ještě daleko, nevěděl jsem jestli mi srdce nevyskočí z hrudníku, nevěděl jsem nic. Taky jsem si během závodu rozpomněl, že se někdy před startem není špatné rozcvičit. Ale co už dokončil jsem. Ve finiši mě předběhla holka o čtyři hlavy menší a deset let mladší, čímž mě trochu demoralizovala. Statným důchodkyním na konci závodního pole jsem srdnatě odolal. Ponaučení zní: bez tréninku nebo velkého švindlování se prostě vyhrávat nedá. 

Zimní reflexe IV

Vydali jsme se s Čebrenem spravit si reputaci směr Velická dolina. Plán zněl jasně: Krčmárov žlab, pak místní ledy. Se svým bravurním vozem na slikových gumách nakonec přeci jen dobruslíme až do Polanky a vydáváme se na pochod ke Slezskému domu. Ano stalo se neuvěřitelné a já své neuvěřitelné stopovací schopnosti projevil i tady, ve tmě, v noci, uprostřed Tater a něco jsem zastavil. Pak už se jen odštrachat pod žlab, postavit v tom mlíku stan a zalehnout. Ráno vyrážíme směr Gerlach, pro jistotu bez pití, nechtělo se nám rozpouštět sníh a prej za chvíli stejně budeme zpět.

 

 

Z prý pěkné horské cesty se stala úmorná nuda a dřina v 45-50 stupňovém svahu, skoro po kolena ve sněhu. Prostě pruda. Náladu jsme si zpravili na hřebínku, který je v létě za III UIAA, kde jsme bez jištění balancovali mezi Batizovskou a Velickou dolinou. Nakonec jsme se prohnali kolem pár skupinek (co se šantali ze západu) vedených místními „vůdci“, kteří z nás moc nechápali, páč jsme se nejistili neměli jsme pití, neměli jsme nic, jen hlad po vrcholu. Oni naopak ověšení šrouby, friendy a různými tentononcy.

Pokusili jsme se svah slézat, ale po pár minutách opruzu se otáčím dle vzoru Čebrena a po zadku to celý sjedu až dolů, skoro až k bivakovacímu fleku. Paráda máme to. Teda spíš: uf to jsem rád že už se tam nemusím dřít. Míň chodit, víc lízt… Takže Krčmár pěkný, ale nudný, dlouhý, málo akční, ne moc lezecký, ale co už, deset hodin bez pití neumí jen tak někdo. Je kosa, fakt kosa, přes noc pod minus dvacet.

Další den ani moc nestojí za řeč. Chystáme se na místní vyhlášený led Orolín. Dorazíme těsně za Polákama, tak že teda prej počkáme. První dobrej, druhej chromej… Doslova, s ochrnutou nohou na ledu, no proti gustu žádný dišputát. Takže čekáme, vaříme, nadáváme, děláme kokotiny. Po dost dlouhé době vyrážíme, celé to stejně končí fiaskem, když mi padá šroub k nástupu a pak se ho snažíme přes hodinu najít. Znáte to s tou jehlou a kupkou sena?... Ale jo, trip to byl fajn.